Cestopis

Ve čtvrtek večer přilétáme do Edinburghu na letiště. Poté, co po delším čekání na zavazadla nakonec zjistíme, že naše krosny přijely na jiný pás, než u kterého jsme stáli, jsme konečně připraveni vypravit se najít náš první hostel. Na letišti musíme nasednout do letištního expresu Airlink, který nás odváží do čtvrti Haymarket. Když vystoupíme, zjišťujeme, že vůbec nevíme, kterým směrem se vydat, ale nakonec s pomocí veselých turistů nalézáme správný směr a po nějaké chvíli i náš hostel.

Tento hostel je rozhodně nejneobvyklejším ubytováním, ve kterém jsme kdy byli, jelikož je zřízen v menším starém kostele.

Po rychlém zabydlení se vydáváme na večerní prohlídku Edinburghu. Objevujeme starý hřbitov, který za tmy vypadá velmi působivě. Je odtud také krásný výhled na osvětlený Edinburský hrad zbudovaný na vrcholku čedičové skály nazvané Castle Rock.

Dostáváme chuť na pivo, proto se rozhodneme najít nějaký pěkný bar. Bohužel nám do cesty nepřichází žádný typický skotský, spokojujeme se tedy s jakýmsi mexickým, kde si dáváme irský Guinness a český Staropramen

Na cestě z baru do hostelu narážíme na schody vedoucí kamsi dolů, kterým nemohu odolat a musím po nich seběhnout dolů. Nakonec jsme dole všichni a zjišťujeme, že to tu stojí opravdu za to. Staré kamenné domy nad řekou, úzké uličky osvětlené nočními lampami a nikde ani noha. Po krátké procházce tímto krásným místem se vracíme do hostelu pořádně unaveni.

Druhý den si necháváme krosny na recepci v hostelu a vyrážíme na denní prohlídku Edinburghu. Zrána chvíli prší, a tak už se bojíme, že si pořádně užijeme známého britského počasí, ale déšť brzy přestane a nakonec je celý den krásně.

 Ze všeho nejdříve se vypravujeme najít informace, což se nám zprvu nepodaří a ocitáme se na vrchu Calton Hill. Na tomto vrchu se nachází National Monument, Dugald Stewart Monument a Nelson’s Monument.

Když se vracíme zpět, nacházíme hlavní vlakové nádraží a nakonec konečně i informace, kde si kupujeme Historic Scotland Explorer Pass za £38 na 7 dní (možné využít během 14 dní), který zahrnuje vstupné do mnoha skotských památek, avšak jak na závěr zjišťujeme, nám se moc nevyplatil, jelikož jsme nestihli vše, co jsme chtěli a stačil by nám tedy spíše třídenní za £29 (během 5 dní).

Poté konečně vyrážíme na hrad, který je opravdu velký a krásně zachovalý. Platí zde Explorer Pass. Po prohlídce hradu procházíme edinburskými ulicemi, kde velké množství lidí a různorodá představení dávají na vědomí, že právě tento den (2.8.) začíná Edinburský festival.

Edinburgh Festival je společný název několika současně probíhajících kulturních a uměleckých festivalů, které se každoročně konají v Edinburghu v srpnu. Tyto festivaly jsou pořádány několika na sobě nezávislými organizacemi. Edinburgh Festival je největší světovou kulturní událostí, s tradicí od roku 1947, kdy vznikl Edinburgh International Festival (EIF). V témže roce byla také založena tradice neoficiálních divadelních představení, které se později staly oficiálním Edinburgh Festival Fringe (EFF). Další kulturní a umělecké přehlídky se postupně přidávaly. (wikipedia)

V pozdním odpoledni se rozhodneme vyzkoušet ghost tour, která je nejspíš jako jediná v tomto městě zdarma. Samozřejmě to podle toho také vypadá a tak se místo děsivých podzemních míst dočkáme pouze zdlouhavého výkladu strašidelných příběhů a občasného vylekání zvýšeným hlasem od průvodkyně s podříznutým krkem. Nakonec se tedy od tohoto průvodu nenápadně vzdálíme a vracíme se do hostelu pro naše zavazadla. S nimi se poté vydáváme na nádraží. Tam potřebujeme nasednout do vlaku do Stirling, což je ovšem složitější, vzhledem k tomu, že vlaky tu jezdí  na jedné koleji jak na běžícím pásu a nemají nikde napsáno, kam jedou. Na čas se spolehnout také nemůžeme, protože přesné taky zrovna nejsou. Nakonec se rozhodneme důvěřovat jistému Skotovi a nastupujeme do přecpaného vlaku, kde si sice sedneme maximálně na zem, ale nakonec nás doveze, kam potřebujeme.

Do města Stirling přijíždíme kolem 20.h. Náš hostel je naštěstí blízko nádraží, takže se nemusíme dlouho vláčet s krosnami. I tento hostel se nám docela líbí a poté, co se ubytujeme a navečeříme, vydáváme se na večerní procházku městem. Město je malé, hezké a v tuto dobu také poměrně liduprázdné. Opět hledáme skotský bar, ale první, který najdeme je plný a tak nakonec končíme pro změnu v australském.

Přesto, že v hostelu spíme na pokoji s dalšími 15 lidmi, jsme ráno příjemně vyspalí a připraveni vyrazit na monument Williama Wallace, který se podle mapy zdá být nedaleko, ovšem po cestě k němu zjišťujeme, že zas tak blízko nebude.

Když konečně zdoláme kopec k němu, získáváme krásný výhled na okolí a můžeme si monument prohlédnout zblízka. Není na něm příliš mnoho k vidění a dovnitř se dostat nedá a tak uděláme pár fotek a vydáváme se nazpět. Jelikož nemáme dost času, abychom se zpátky vraceli po svých, čekáme pod kopcem na autobus zpět do města. Ten má zpoždění a tak se mezitím pokouším stopovat, ale projíždějící auta jsou buď plná, nebo na nás prostě kašlou. Nakonec autobus přijíždí a my se vracíme do centra, odkud se vydáváme na Stirling Castle. Hrad je opět obrovský, zachovalý a jsou zde k vidění různé exhibice. Také zde využíváme Explorer Pass.

Po prohlídce hradu se vracíme do hostelu pro zavazadla a spěcháme na vlak, který nás zhruba po pěti hodinách přiváží do malé vesnice Corpach, kde se nachází další náš hostel. Vesnice leží u města Fort William, kam se chystáme další den. Hostel je opět poměrně blízko nádraží a vypadá velmi hezky. Typický malý bílý domeček a uvnitř příjemné prostředí s vlastním barem.

Později večer se jdeme projít ven. Vesnička se nachází u jezera Loch Linhe a je tu opravdu krásně. Protéká tudy Caledonian Canal a kotví tu několik lodí. Při procházce po pláži objevujeme velkou opuštěnou loď. Fouká tu pořádně vítr, ale počasí je jinak zatím stále příznivé.

Dalšího dne zrána se vydáváme autobusem do Fort William, odkud se chceme vydat do údolí Glen Nevis. Po dlouhém zjišťování všech potřebných informací a poobědvání záhadného kebabu, nasedáme do autobusu, který nás má odvézt na začátek našeho výletu do údolí. Jízdenka je sice poměrně drahá, ale jízda stojí za to. Poté, co nám dojde, že autobus je dvoupatrový, vylézáme nahoru a užíváme si vyhlídkovou jízdu s větrem ve vlasech, protože zde není střecha. Silnice je úzká a klikatá, autobus s námi pohupuje a my máme pocit, že letíme. Všude kolem jsou krásné výhledy na kopce a máme možnost si prohlédnout i nejvyšší horu Británie Ben Nevis.

Potom co nás autobus vysadí, se vydáváme na krásnou procházku k vodopádům Steall Falls. Je tu opravdu nádherně, kolem kopce, zeleň, ovečky, a tak se neustále zastavujeme a fotíme jako o život. Během cesty však zjišťujeme, že nemáme tolik času, kolik jsme si mysleli. Musíme stihnout poslední autobus nazpět a tak přidáváme do kroku. Když konečně dojdeme na místo, otevírá se před námi krásné údolí s řekou a naproti padají z výšky vodopády. Přes řeku je natažené lano, po kterém se dá přejít tam a zpátky. Bohužel je už u něho několik lidí a tak nemáme příležitost, si to vyzkoušet. Ještě chvíli se tu procházíme, protože to tu opravdu stojí za vidění a jen litujeme, že nemáme možnost strávit tu více času.

Cesta zpět je dost svižná. Snažím se opět stopnout některé z mála projíždějících aut, protože mám propadlou podrážku u jedné boty a jde se mi dost špatně. Ovšem opět bezvýsledně. Nakonec tedy všichni dojdeme po svých a zpáteční autobus s přehledem stíháme.

Ve Fort Williamu si okamžitě kupuji nové boty. Potom se rozhodneme, že se vydáme ještě na místní zříceninu, která by neměla být daleko. Zřícenina je jen malá, ale cesta k ní vede kolem jezera a je to tu moc hezké. Po cestě zpět jdeme kolem stanoviště parních vlaku, které jezdí z Fort Williamu do Mallaig přes most v Glenfinnanu, kam se chystáme další den.

Večer opět spíme v Corpachu a ráno vyrážíme na vlak směr Glenfinnan.

Cestou do Glenfinnan jedeme vlakem přes proslulý Glenfinnan Viaduct, kde se natáčel Harry Potter. Vlak na mostě zpomaluje a tak na něj máme skvělý výhled. Je opravdu velkolepý a já se nemohu dočkat, až se k němu půjdeme zblízka podívat. Na nádraží je nám dovoleno nechat si krosny pod lavičkou a tak doufáme, že tam budou i po návratu z procházky.

Vydáváme se tedy krásnou cestou směrem k mostu. Cesta vede přes kopec, odkud se nám dostává krásného výhledu na most i na okolní dechberoucí krajinu. Most se dá podejít a tak se nám dostává pohledu na něj ze všech možných úhlů. Když jsme mostu dostatečně nabaženi, jdeme se kouknout ještě na monument, který stojí o něco dál, s tím, že se vrátíme, až bude po mostě projíždět parní vlak, což jak jsme se dozvěděli, má být před 11. hodinou. Cestou zpět od monumentu však bohužel volíme špatnou cestu v domnění, že si to zkrátíme, zjišťujeme ale, že nikam nevede. Musíme se tedy vracet a vlak na mostě nakonec stíháme jen tak tak vyfotit pouze zezdola.

Vracíme se na nádraží, kde má vlak menší zastávku a tak si ho můžeme prohlédnout zblízka a nakouknout dovnitř.

Když vlak odjede, jdeme si projít menší muzeum na nádraží, kde toho k vidění příliš není, ale stojí jen 80 pencí a dostáváme slevu do restaurace v odstaveném jídelním voze, kam jdeme poté na oběd. Jídelní vůz je pěkný a jídlo dobré.

Po obědě pokračuje vlakem do přístavu Mallaig.

V přístavu se krátce porozhlédneme a čekáme na trajekt, který nás zaveze na ostrov Skye.

Cesta trajektem trvá půl hodiny a je pořádně větrná, ale jinak moc hezká.


Když jsme konečně na ostrově, pocítíme první známky zoufalství z místní autobusové dopravy. Přístav je víceméně opuštěný a informace nacházíme až u vzdálené benzínové pumpy, kde nám ovšem přítomný mladík moc dobře neporadí.
Nakonec však zjišťujeme, že jsme ani nemuseli chodit na informace, jelikož přímo v pokladně v přístavu, jsme získali potřebné jízdní řády autobusů.

Na ostrově je pěkná zima a při čekání na autobus jsme docela promrzlí. Nakonec se dočkáme a autobus nás odváží do vesničky Kyleakin, kde je náš hostel.

Vesnice je přímo u moře, vypadá to tam opravdu krásně a hostel je také pěkný.

Večer trávíme vymýšlením plánu na další den a zjišťujeme, že s místní autobusovou dopravou je to opravdu beznadějné. Jsme zoufalí, že nestihneme skoro nic, co jsme chtěli a litujeme, že tu nejsme ještě o den víc.

V úterý ráno vyrážíme alespoň na menší dvouhodinový autobusový okruh. Víc stihnout nemůžeme, protože autobusy tu jezdí přibližně třikrát denně a ještě na sebe vůbec nenavazují a my musíme stihnout večerní autobus z Kyleakin do Inverness.

Projíždíme kolem seskupení skal Old Man of Storr, které v dopolední mlze vypadá úchvatně. Po cestě jsou z autobusu krásné výhledy na moře, kopce a vesničky. Na silnici několikrát potkáváme ovce, kterých je všude kolem spousta. Pohled na ně je občas docela legrační, zvlášť když se producírují po silnici a brání nám v průjezdu.

         

Když se vracíme z okruhu do města Portree, odkud jsme vyjeli, máme dvě hodiny času do příjezdu autobusu do Kyleakin. Jdeme se tedy projít po pobřeží, kde si dáváme fish & chips. Jelikož se nedá nikde posadit, sedáme si s jídlem na okraj pobřeží. Ryba není zrovna taková, jakou jsme čekali. Je obalena jakýmsi nedodělaným těstem nasáklým olejem a chutná vážně nechutně. Po chvíli pozorujeme, že nejsme jediní, kdo má hlad. Slétávají se k nám racci, kteří se nebojí drze si přijít přímo k nám. Házíme jim kus jídla, což jak posléze zjišťujeme, není dobrý nápad. Racci přibývají a jeden z nich je tak drzý, že mi vyškubne kus ryby přímo z ruky. Hned na to mi ještě dva naráz nabourají přímo do hlavy. Připadáme si úplně jako ve filmu Ptáci.

Když dojíme, naházíme rackům zbytky, jdeme se ještě na chvíli projít a potom už se vracíme autobusem do Kyleakin. Máme však ještě čas a tak vystupujeme až na mostě Skye Bridge, který vede přes moře na pevninu. Je tu krásný výhled, a když se po něm projdeme, vracíme se zpět do vesnice. Tady se zastavujeme v hostelu a pak se jdeme projít po pláži. Máme ještě čas a tak se rozhodujeme udělat si ještě procházku, na kterou jsme našli tip v hostelu. Ta se ovšem neukáže příliš zajímavou a zavede nás někam do bažin. Vracíme se tedy zpět do hostelu pro zavazadla a čekáme, než přijede autobus do Inverness.

Jedeme přes Skye Bridge na pevninu a potom něco přes dvě hodiny do Inverness. Cestou míjíme působivý Elian Donnan Castle, hrad známý díky své fotogeničnosti z mnoha fotografií a pohledů. Je nám líto, že jsme se k němu nedostali, ale pohled alespoň z autobusu je lepší než nic.

Projíždíme také kolem Urquhart Castle a jezera Loch Ness, kam se chystáme další den. Když přijíždíme na autobusové nádraží v Inverness, hned vidíme náš hostel, který je přímo naproti.

Hostel je velký a ne už tak hezký a útulný jako ty předchozí, ale nestrávíme tu příliš času a jdeme na večerní procházku do města. Končíme ve větším baru, kde si dáváme pivo a zkoušíme tamní jukebox. Jsme však unavení a než se na naši píseň vůbec dostane, vracíme se do hostelu.

Ve středu jedeme autobusem k hradu Urquhart, který se nachází přímo u jezera Loch Ness. Je to pěkná zřícenina, která poskytuje skvělý výhled na jezero. Zde naposledy využíváme Explorer Pass.

Po prohlídce hradu a pátraní po jezerní příšeře, shlédneme v návštěvnickém centru krátký film o historii hradu, kdy se nám nakonec odhrnou závěsy a odhalí okno, za nímž je vidět hrad v celé své kráse. Doporučuji jít tedy na film spíše předem.

Potom jdeme pěšky do města Drumnadrochit. Je zde Nessieland, který je zřejmě hlavně pro děti a nějaké obchody, kde je to samozřejmě všude samá Nessie.

Odtud pak odjíždíme zpět do Inverness. Odpoledne trávíme nějakou dobu v hostelu a potom se rozhodneme jít zařídit jízdenky na vlak na další den. Chceme se také kouknout do nějakých obchodů. Nastane však zklamání jakmile zjišťujeme, že obchody s oblečením tu zavírají už v pět hodin a je už skoro 6.

Večer si jdeme sednout do dalšího baru na pivo a cestou zpět do hostelu máme možnost prohlédnout si Inverness za tmy, kdy vypadá moc hezky. Je tu klid a v ulicích relativně málo lidí, jako zatím snad všude, kde jsme se ve Skotsku večer procházeli.

Ve čtvrtek ráno vyjíždíme brzy, jelikož toho chceme stihnout co nejvíce. Nasedáme na vlak směr Aberdeen a cestou vystupujeme v Elgin, kde se chceme podívat na katedrálu a do palírny whisky. Do obojího nám má platit Explorer Pass.
Krosny necháváme na nádraží, kde nám je jistý nádražák po krátkém přemlouvání a poskytnutí pasu uschová. Nejprve vyrážíme do palírny, která je pěšky docela daleko. Netušíme však, že jsou v okolí dvě. To se dozvídáme až po předložení Explorer Passu, který v této (Glen Moray) neplatí. Zjišťujeme, že palírna, kde platí je ještě dál odtud a tak raději platíme 4 libry na osobu a jdeme na prohlídku do této. Prohlídka je zajímavá, ale musíte rozumět dobře anglicky, abyste věděli, o čem je. Nejzajímavější je však závěrečná ochutnávka whisky, kdy zkoušíme postupně osmiletou, dvanáctiletou a šestnáctiletou whisky a nakonec i výborný krémový likér. 

Katedrálu bohužel už nestíháme, protože potřebujeme chytit vlak do Aberdeen.

V Aberdeen nás ovšem čeká nemilé překvapení, když si chceme nechat krosny na nádraží v úschovně. Dvojice v úschovně musí krosny řádně prohledat a pán, který má  očividně jisté fetišistické zaměření, se v tom zvláště vyžívá a vytahá na pult všechno špinavé oblečení. Paní je o něco lepší, ale i přes její přesvědčování se rozhoduji raději si svou krosnu ponechat.

S pobavením koukáme, že na tabulce zakázaných věcí jsou nože. Zřejmě tu mají pocit, že si nůž zahrabaný na dně krosny, v té jejich bezpečnostní skříňce sám od sebe prořeže cestu ven a všechny je tam zamorduje.

Když se vydáváme na prohlídku města, zjišťujeme, že tu toho k vidění příliš není a že jsme tuto zastávku měli raději vynechat. Město je sice zajímavé tím, že je celé šedé, protože je tu vše ze žuly, ale jinak na nic, co by stálo za řeč, nenarážíme.

Vracíme se tedy na nádraží a jedeme do Stonehaven, kde máme v plánu se podívat na Dunnottar Castle, který se tyčí nad mořem. Nemáme však už moc času, a jak zjistíme po příjezdu do města, hrad je příliš daleko. Bohužel ho tedy musíme vynechat a nasedáme na další vlak do Dundee, kde je naše poslední ubytování.

V Dundee je mrtvo a my nevíme kudy kam. Guest house, ve kterém jsme ubytováni je příliš daleko, než abychom tam došli pěšky, a nevíme, odkud a jak jezdí autobus, a tak si po dlouhém zjišťování nakonec bereme taxíka, který nás odveze přímo před dům.

Nikdo tu není, musíme se tedy dostat dovnitř přes kód na dveřích, podle návodu, který jsme dostali. Vevnitř je to úplně něco jiného než v hostelu. Vypadá to tady trochu jako na starém zámku. Je tu pusto a prázdno a působí to tu docela strašidelně. Někdo z personálu má přijít až o půl dvanácté v noci, abychom mu mohli zaplatit. Zatím jsme tu evidentně úplně sami a večer spekulujeme, kdo nás sem v noci přijde zavraždit.

Nakonec noc přežijme a brzy ráno se přemisťujeme autobusem na nádraží a odtud vlakem do Edinburghu. Tam přijíždíme před 9. hodinou a jdeme oběhat poslední nákupy, než se vypravíme na letiště.

Na letišti potkáme nějakého Čecha, který nám věnuje kufr, protože mu ho prý dali, když si připlácel za příruční zavazadlo. To se mu však do kufru nevejde a tak by ho musel brát ještě navíc. My pak celou dobu uvažujeme, jestli do něj nezašil drogy a raději ho pečlivě prohlížíme. Naštěstí nás s kufrem nikdo nezastavuje a tak se v pořádku dostáváme do letadla a potom i z něj, čímž končí naše devítidenní dobrodružství.